Včera jsem jela z brigády. Z ostravské chemičky, kterou vlastnili Maďaři, ale teď už to jsou prý Číňani - who cares? Jela jsem domů vlakem a bylo hrozné horko. A nádraží tam byla taková ta díra, kde ani nevíte jakým směrem ten vlak vlastně jede a kam. Nevěděla to ani jedna taková tlustá paní. Pokoušela jsem se jí pomoct s jízdním řádem, protože se v něm nějak neorientovala. Ale myslím, že jí to bylo úplně jedno. A tak jsem si teda nakonec zase sedla do stínu a čekala. A četla Vnější tmu od McCarthyho. A bylo mi horko, jako kdybych byla v tom Tennessee taky.
Ve vlaku si naproti mě přisedl takový světlovlasý dlouhovlasý kluk. Byl to ten stejný, co předevčírem. Pokaždé začal klimbat a pokaždé se praštil hlavou do okna. Chtělo se mi smát, ale byla jsem na to už hrozně unavená.
Snažila jsem se dnes dopít skleničku vína, ale prostě to nešlo. Místo toho raději zbylou buchtu. Někdy si v tom jídle přijdu zcela ztracená. Měla bych se ovládat. Jestli má fyzično v lásce skutečně tak velkou roli, jak se svět tváří, pak budu za chvíli skutečně v pytli.
Poslední dobou mě děsí mnoho úvah na toto téma. Pokaždé, když jsem v nějakém průšvihu nebo hloupé náladě, hledám útěchu v tom, co by mi asi řekl děda. A pak najednou si představím, jaký děda asi byl, když nebyl starý. A jestli by mě vůbec měl rád, kdybych se v jeho životě vyskytla i v jiné roli než v roli jeho vnučky. Třeba v roli jeho známé. Nemohu se ubránit dojmu, že za jiných okolností by tomu tak asi nebylo. Děda hledal v mládí něco jiného. Alespoň co vím z vykládání. A pak mě myšlenky táhnou k dalšímu a dalšímu členu rodiny a narážím pokaždé na stejnou domněnku. Tak dlouho, dokud se mi z toho neudělá úplně teskno.
Další tvář mého sobectví. Raději vyčůrat, pomodlit a spát...
Žádné komentáře:
Okomentovat