Zavolej mi ještě někdy. V noci.

Prohlubuješ mé osamocení.
Právě Ty.
Ty jediný, který bys věděl, jak se mnou mluvit, abych se cítila v bezpečí...
Tak právě Ty proneseš nějaká dvě tři slova - dobře mířená. (Dobře myšlená.)

A pak zas mlčíš.

Hanz by fotil obrázky

Byt je prosycený kouřem Tvých cigaret. V předsíni nejspíš praskla žárovka. Možná už před mnoha týdny.

O jihovýchodním větru, klobouku a vnitřnostech

V jihovýchodním větru pozoruji, jak země chladne do podzimu. Přidržuji si klobouk v zátylku. Při každém jeho vzedmutí pozdrav od tebe, dědo. Vzpomínka, jak tobě jednou uletěl. Na přechodu u cukrárny. Nebe bylo jako dnes. A tys jen stál a symbolicky po něm natáhl ruku. I když už byl dávno daleko...

Dozvuky III

Jak jsi mě mohl opustit, když jsme se ještě spolu ani nebrodili listím.

Když na nás ještě ani nepadal první sníh.

Když jsme si ještě nedali sentimentální vánoční dárky.

Martine.

Dozvuky II

Martine, někdy je ten strach ještě svíravější, než se může zdát. Obava, že zůstane jen ten příběh. Trochu nasládle kýčovitý. Ale v míře, a tak nějak hezky. Tak, aby si každý u něj mohl zasněně povzdechnout. Zůstane někde schovaný. Někde hluboko. A pak zůstane na každém z nás, jak s ním naložíme.

Dozvuky I

S tolika štěstím se nedá žít.

Ve chvílích, kdy všechny okamžiky prožívám, už se mi po nich zároveň stýská. Předbíhám je svým sentimentem. Ve snaze zamknout je v čase se jim vzdaluji. Abych si jich dokázala vážit, měním přítomnost už předem ve vzpomínky. Kdy se naučím také žít teď a tady? Jsem neustále kdesi daleko v předstihu.

O zimě, mandarinkách a beránku

Má chodidla se brodí ledovou tříští. Přestože na nártech ještě zcela nevybledly proužky od sandálů. V oknech svítí drobná vánoční světýlka a z trolejí jsou ledové girlandy táhnoucí se městem. Tramvaje ztroskotaly v půlce tras. Zhasly do tmy.