O zimě, mandarinkách a beránku

Má chodidla se brodí ledovou tříští. Přestože na nártech ještě zcela nevybledly proužky od sandálů. V oknech svítí drobná vánoční světýlka a z trolejí jsou ledové girlandy táhnoucí se městem. Tramvaje ztroskotaly v půlce tras. Zhasly do tmy.

A já svádím ten nejtěžší boj. Být si sama sobě nepřítelem. Autoimunitní reakce na jakýkoliv záchvěv vlastní vůle. Je to těžké. Zklamat se i oklamat.

Uplácím se budoucími přísliby a snažím se samu sebe naklonit na svou stranu. Ztrácím rozpoznávací schopnosti. Chci věřit tomu, že opravdu o nic nejde, tati. Je to... těžké.

Svět se mi tříští bez dobrých vyhlídek. Mozaika světa z vody v očích. Proč se mi vždy první slza vlévá do pravého oka?

Čas se po hegelovsku cyklí. Už zase ten sen, co tehdy na kapačkách. Všude kolem poušť, která nikde nekončí. Volala jsem sestřičku, ale neslyšela mě. V televizi bylo Riskuj.

Neviditelná.

Máma mi nakreslila plačícího medvěda. Vzduch v pokoji šel cítit po dezinfekci a mandarinkách. A mě bylo ještě hůř.

Koš se mi plní oranžovými slupkami. Už zase nikdo nepřichází.

Dědo, vezmi mě na kolotoče. A zakryj mi oči, abych se tolik nebála.

Davide, pojeďme spolu na Beránek. A pak otevři v kuchyni okno, ať slyším cinkání tramvají za lesem.

Dostat se tak do bodu, kde vím, co dělat. Když nezbývá už sil.