Ole v
Helsinkách by se tě zeptal jak je.
Smutný den,
řekl bys.
K tomu máš
po osmi pivech, říkáš mi malý příteli a objímáš mě kolem ramen.
Sedíme v nočním
parku na lavičce. Doplňujeme si dialogy. Jako kdybychom je vpisovali přímo do
příběhů.
Mezi prsty bereš mé prameny vlasů. Chytáš se jich jako záchranných lan. Za záchranu mi děkuješ. Copak nevidíš, že mě za ně taháš z vody? Zpola utopenou.
Tiskneš mě
silně k sobě a ptáš se mě, zda se nechystám umřít.
Nechystám.
Vrývám si tvá
slova do paměti a snažím se uchovat každý okamžik.
Staříka, co s
batohem prochází parkem a nahlas si zpívá.
Jak mi
říkáš, že chceš vidět mé oči.
Něčí ozvěny
kašle o ulici dále.
Zmatenou
paní se dvěma psy, která čeká na tramvaj, co pojede až ve čtyři ráno.
Pochytám všechny ty okamžiky jako motýly. Jako jsem to
dělala, když jsem byla malá. Když jsem se jich ještě nebála.
A pak je
zavřu do sklenice od okurek.
Tak, jak to
na samém počátku řekl táta mámě. Než jsem byla na světě. //zavřu si tě do zavařovačky//
Jeho první a
jediné vyznání lásky.
"Alespoň,
že jde nakonec všechno rozchodit," říkám.
"Alespoň,
že jde všechno rozchodit," říkáš. "Má erekce i poraženectví."
Vlastně se
nic nemění. Všechno je stále stejné.
Ty to
popíráš. Říkáš, že stárneme. Že jsme jinde. Více sami. Už nám není devatenáct.
Městem se
ozývají zvony. Je půlnoc.
Každý od
sebe samotných čekáme více, než čeho jsme schopni. Možná je to dobře. Možná by jinak život neměl smysl, napadne mě později na Žižkáči se sochou Masaryka a
stromem, co vypadá jako zvětšená bonsai.
Nenacházet
smysl, to bychom už nerozchodili.
"Taky
máme lepší boty než tenkrát," říkáš. "A já mám širší ramena. A kolem
tebe visí vůně od versaceho."
"Bohémské."
"Naprosto."
Doprovázíš
mě k rohu domu. Máš starost zda v pořádku dojdu.
Dojdu.
Prázdnou
ulicí až na sám konec.
Světa.
Města.
Žádné komentáře:
Okomentovat