Vracela jsem se domů podél řeky a
vzpomněla si na konec listopadu. Na
chladné zdi Vídně. Na noc zavěšenou nad pohaslým Dunajem. V dálce blikaly neony
a náplavky byly zasypané listím. Mrholilo, a listy se lepily na boty. A vzduch
mi voněl zase novým tisíciletím a nadějemi. Stejně jako před třinácti lety.
Tu noc jsme utekli. S Evou a
klukem, co si říkal Jimmy.
Tu noc jsem ti, Natálie, napsala
dva pohledy, které jsem už ráno neodeslala.
Vzpomněla jsem si na konec léta
roku 2002. Vraceli jsme se, Břeťo, prázdným městem z koncertu. Přes zhasnuté semafory. A na jedné z křižovatek jsi mi řekl, že
si nikdy nejsi zcela jistý, co v té poslední písničce Fiala zpívá. Budeme
šťastni v týhle době, nebo snad až výhledově? Měla jsem pocit, že tě to trápí.
Když jsem měla sedm, řekla jsem
ti, že si tě vezmu. Až vyrostu. Pokud budeš ještě sám.
Máma se smála. Vždyť jsi můj
strýc.
Myju nádobí. Vzpomínám na tvou
sbírku kaktusů a taky na polonahá těla soch v podzimním vídeňském oparu.
Je mi smutno. A voda kape ze
dřezu, po kaskádách polic. Na konzervu rybiček v rajském protlaku.
Žádné komentáře:
Okomentovat