Večerní kupé
bylo už téměř prázdné. Až na jednoho cestujícího. Zdvihl můj kufr ke stropu.
Bezhlesně. S úsměvem. Než se zase na dalších sedmdesát kilometrů potopil
pod hladinu papírů.
Z
reproduktorů se ozvalo hlášení. Blížíme se k Ostravě. Budeme se loučit s některými
cestujícími. Včetně toho mého. A najednou jsem se cítila hloupě. Za svou
existenci. Za svůj velký těžký kufr, který se vznášel nad mou hlavou. Bála jsem
se jeho starostlivosti. Bála jsem se svého studu. Při představě, že se mě zeptá,
zda jej nechci sundat.
A tak jsem
opřela svou hlavu o chladné sklo a předstírala, že spím.
A přes
pramínky svých vlasů jsem pokradmu pozorovala, jak si balí věci.
Potichu.
Jak zavírá
dveře kupé.
Opatrně.
S obavou,
aby mě nevzbudil.
Odkdy se ve
vlacích ukrývá tolik něhy?
Žádné komentáře:
Okomentovat