Zase mi dnes připadá, že ta
největší definitivnost je ukryta v mém mýdle a šamponu na okraji tvé vany.
To když je balím jako poslední z věcí do kufru.
V autobuse na nádraží si pak
se mnou hraješ na cestování v čase. Mhouříme víčka. Představujeme si, že
teď je kdysi. Že lidé kolem nás ve skutečnosti už nežijí a cítíme se u toho zvláštně.
Tak, jak se cítím stále častěji.
Stejně jako když mi obzor
Atlantiku splýval s oblohou a přes písek v očích jsem rozeznávala jen útesy
Cabo da Roca v mlze. Když nebylo těžké věřit tomu, že právě tady končí
svět. V místě, kde se vlny o skály lámou tak silně, že by tomu šlo uvěřit
jedině ve filmu.
Zase táhneš můj těžký kufr,
zatímco já tě sleduji hledáčkem fotoaparátu v odrazech oken metra. Na
nádraží mi koupíš špatně oslazenou horkou čokoládu a u vlaku mě to celé rozbrečí.
Ustane to teprve mezi Prahou a Pardubicemi. A pak znovu posíláme esemesky jako krátké
zkazky, že o sobě ještě víme. Že jsme nezapomněli na všechny ty sny o velké
knihovně a o společném sobotním vaření boršče.
Žádné komentáře:
Okomentovat