Neustále se
snažím vyvažovat. Špatné okamžiky dobrými, zklamání štěstím, svou váhu redukcí - pohledů
do zrcadel. Když s tím nic neděláš, asi
ti to nevadí. Tak tedy asi ne... Možná než vyvažovat bys měla odvažovat,
hrdinko.
Předchozí
ráno jsem se probudila a pocítila, že se ve mně něco zlomilo. Všimla jsem
si, že už delší dobu postrádám něco, co mi celá léta umožňovalo ztotožnit se s
čímkoliv, co mi přišlo do cesty; Najít si v tom poetiku... Zřejmě se to už
stalo. Zřejmě jsem dospěla.
Dnes nad
ránem mě vzbudil šelest kobylky, co seděla u čela postele. Prokřičela jsem to
Tomovi do spánku a pak jsem na balkóně sledovala východ slunce nad mořem, který
se mi prolínal s pachem biolitu. Když bylo po všem, vlezla jsem si k Tomovi a
Nele do postele. Místo spánku už jen salvy smíchu... Ještě asi chvíli setrvám. Ještě jsem dítě.
Příletové
haly jsou beztak nejkrásnější místa na světě. Nejvíce objetí na metr čtvereční.
Proplétala jsem se cizími nataženými pažemi, co svíraly cedule s cizími jmény. Cizí
jazyky, cizí těla, cizí náruče. A pak v dálce ta jedna důvěrně známá - tvá.
Splitské letiště vypadá jako skládačka z lega.
"Vzpomínáš
si na hodiny strávené s legem?"
"Pamatuji
si jen, že když ti panáčci z lega chtěli plavat, museli si sundat nohy."
"... a
když chtěli klobouk, museli přijít o vlasy."
"A když
si chtěli nechat narůst vousy, museli si sundat hlavu."
Pod chodidly
mi pálilo odpolední červencové slunce a já měla strašnou žízeň. Místo pití však
raději prstýnek z blešího trhu a lístek na Waterse tři a půl hodiny před začátkem
koncertu. To prostě musel být osud.
A jeho
bolestivý zpěv se pak nesl až kamsi nad moře a pro mě to byl nejkrásnější den
za poslední dva roky.
A pak dvacet
tisíc lidí jdoucích silnicí.
A pak jen
prořídlý dav.
Cola na
noční benzínce.
A ubíhající
světla lamp, co se zařezávají mezi víčka jako mezi dvě nezhojené jizvy.
Žádné komentáře:
Okomentovat