Voda

Na večer se zvedl vítr. Nad Klášterním Hradiskem mraky ztěžklé vodou. Dusno polevilo tak náhle.  Jako když na košili rozepneš tři knoflíčky jedním pohybem. A já měla na chvíli pocit, že mohu dýchat. Konečně. A tak jsem zavřela oči a roztáhla prsty na rukou. Snad pro případ, že by mě to dokázalo odnést někam pryč.

Nejintimnější okamžik dne je ten na parkovišti. Pod střechou obchodního centra. Koukám na závěs deště přes ramena kluka s nákupem. Máme toho tolik společného. Dvě tašky s přihlouplým nápisem a čekání, až průtrž poleví. A vím, že pak vběhneme do toho deště spolu. A budeme se brodit kapkami vody a vůní letního města, co bude stoupat od kotníků.

Nejsmutnější okamžik dne je ten na parkovišti. Pod střechou obchodního centra. U chodníku zastavuje auto a ten kluk láduje jeho kufr nákupem. Jak jen jsi mě mohl tolik zklamat? A jsem vůči tobě plná výčitek, ačkoliv tě vůbec neznám.

Voda se mi zaplétá do řas. Zrovna, když zakloním hlavu pod sprchu, vypadnou v koupelně pojistky. Jediné světlo je to, co se protahuje škvírou od dveří. A já si najednou připadám sama na celém světě. Uvězněná mezi čtyřmi zdmi sprchového koutu cítím, jak veškeré mé zbylé naděje mizí v odtoku společně s šampónem, co voní po medu.

Propadám už zase panice. A ty mě, Davide, takovou nemáš rád. A tak jsem teď vděčná za těch 283 kilometrů, co nás dělí od sebe. Víš, já se snažím hledat východiska, ale zatím jen všude samá voda.