Ve čtyři ráno v koupelně na zemi. Na znak. Soustředěně
nehybná. Kéž by mohla být důvodem prohýřená noc. Místo toho jen nízký tlak.
Hvězdy přes střešní okno vidět nejsou. Ale ty mě možná vidíš, dědo. Představuji
si to jako scénu z filmu. Průhled skrze okno a vzdalující se obraz mé
tváře jako by kamera vystřelila do výšky. A tam někde jsi ty.
V horečkách polštář postrádá význam. Vnímám bolest
každého svého pohybu. Nemocná často nebývám, ale když už jsem, pak pořádně. Přece
nejsem žádný troškař. Všechno náležitě vyhrocené. Extrémy. Jako vždy a ve všem.
Musím mít všechno, nebo nic. Černá, nebo bílá. Přinutit se vnímat také něco
mezi tím vším mi dává nadlidskou práci. Dětinský zlozvyk, protivný jako cucat
si palec. To je však asi to jediné, co ve mně, Radku, po tobě zbylo. A ne, že
by to byl zrovna fajn suvenýr.
Žádné komentáře:
Okomentovat