S tolika štěstím se nedá žít.
Ve chvílích, kdy všechny okamžiky prožívám, už se mi po nich zároveň stýská. Předbíhám je svým sentimentem. Ve snaze zamknout je v čase se jim vzdaluji. Abych si jich dokázala vážit, měním přítomnost už předem ve vzpomínky. Kdy se naučím také žít teď a tady? Jsem neustále kdesi daleko v předstihu.
Padám na Tebe, do Tebe… Jako do záchranné sítě.
A Ty jsi neustále na odchodu.
Je to všechno už tolik vzdálené, tolik let, přitom se to všechno stalo teprve včera.
Jak rychle musím vnitřně stárnout – s takovým předstihem!
Vždyť mé pozdní příchody jsou ta jediná možná kompenzace, jak tuhle svou časovou předbíhavost vyvážit. To je to jediné, co pro sebe mohu udělat. Tak mě přeci pochop...
Snažím se sebe sama pokárat, že všemu nechávám tak rychlý spád. Snažím se k sobě postavit výchovně. Sáhnout si do svědomí. Vyvolat u sebe provinilost. Ale nic nezabírá. Směju se tomu. Celé je to tolik samozřejmé. Jako vrátit se domů. Jako navázat na předchozí společný život, který začal už dávno před tím, než bylo všechno ostatní.
„Kde jsi byl celou tu dobu?“
„Ve špatných rukách…“
Martine, bude to bolet. Jednou, pokud se to stane. Myslím na možný konec a je mi z toho zima. Ačkoliv venku je dnes horko k zalknutí. Slzy za budoucí rozchod, tři týdny po seznámení.
Martine, přemýšlím nad tím, jak moc Tě tímto zrazuji. Když Ty prý pokaždé věříš, že to je už navždy. Vždyť já taky. Vidím náš byt, všude kolem kupy knih, starý gramofon. Tvé fotky. Tvůj odhodlaný výraz. Tvou energii, smysl pro džentlmenství. Snad i naše děti…
Ale pak ten neodvratný pocit, že absolutní štěstí neexistuje. Že se nejde schovat před světem. Před přehnanými ambicemi, do kterých se mě snaží násilím vtlačit jako do formičky. Jako do šatů nejméně o čtyři velikosti menší. Přebývám. Přetékám. Přesahuji. Ale oni pokaždé přitlačí. Co nejde silou, to přece musí jít vždy silou větší.
A mé tělo už ochabuje. Už se vzdává. Podpírají mě kolenem v kříži, aby dopnuli zip na zádech. A já jsem už skoro vláčná.
Šeptala jsem: "Jestli tu bitvu nevyhraješ za mě, nechám se zemřít."
…ale Tys nakonec usoudil, že to přežiju…
Žádné komentáře:
Okomentovat