Martine, co s ním asi uděláš?
Třeba ho potlačíš v sobě. Zatajíš mou existenci pro všechny další dívky, co Ti vstoupí do života. Ty sám na něj téměř zapomeneš. Až Ti už ani nebude časem jasné, zda to byl sen, nebo skutečnost. Nezbude žádný hmatatelný důkaz a vzpomínky na společné mělké výdechy k Tobě už z minulosti nedolehnou.
Ale pak se jednou ráno probudíš a na celý tenhle příběh si vzpomeneš. Něco Ti ho připomene. Hloupá asociace. Uvědomíš si, že pod nánosem let se zklamání ze mě otupilo a zůstalo jen to pěkné. Příběh jako barevné sklíčko proti slunci.
A v ten den s tímto ránem pak budeš sedět v hlubokém křesle se svýma hlubokýma očima, které orámované vráskami budou jim navzdory stále působit mladě. A zrovna ten den bude neděle. A Ty, věrný tradicím, budeš čekat na návštěvu vnoučat. Už odrostlých.
A když přijdou, tak jako každou neděli, sednou si vedle Tebe. A že bude venku jeden z těch pěkných jarních dnů, kdy ještě všechno voní novým začátkem, budou Tvá vnoučata (stejně jako Ty) v dobrém rozmaru a začnou se Tě vyptávat na Tvé mládí. (Snad zdědila Tvůj gen se zájmem o rodinnou historii.)
A Ty si najednou vzpomeneš na ten ranní přelud, co se Ti snad kdysi skutečně stal. Nejprve je však pouze stroze odbydeš. Tvůj život byl přece jako každý jiný. (Ach ta Tvá občasná sílící nevraživost, co mi vždy připadala roztomilá). Ale vnoučata budou stále žadonit, prosit, žertovat… Až Tě pak rozesmějí. Tak jako se to snad někdy podařilo mně.
Pak jim celý ten příběh křehkých náhod olemovaný knihami řekneš. Povíš jim o první schůzce a o tom pocitu neodvratného souznění, co jsme oba pocítili. A oni projeví empatii.
Dědo! A proč to skončilo?!
Ale Ty najednou zaváháš. A já, ať budu kdekoliv, v tu chvíli zaváhám také. A najednou si nebudeš jistý. A právě v tu chvíli si já vzpomenu na Tebe. Na Tvé dlaně. Oči. Úsměv. Rty. Pravidelný nos. Důlek na Tvé bradě. Teplo Tvého holého břicha na mém. Tvé prsty ve vlasech. Silné objetí. Tvůj odlesk v očích, který se objeví v okamžiku, kdy mě spatříš… A nebudu si jistá…
„Protože jinak by nebyla se mnou vaše babička,“ odsekneš jim trochu s pocitem viny, že ses od ní v myšlenkách na pár chvil vzdálil kvůli mně.
A pak už o tom nikdy nepromluvíš. Sentiment si schováš raději pro staré desky, knihy a fotky. O příbězích z minulých vztahů jsi nikdy nemluvil rád. Ač jsi vždy mluvil hodně.
Nevadí. Zeptají se Tě zase příště, pomyslí si. Ale Ty jim to už pokaždé popřeš.
„Kdo vám řekl takový nesmysl? Kde na tyhle věci chodíte?“
Ale oni si přesto budou pamatovat každé Tvé slovo, protože jim bude odkrývat část Tebe samotného, kterou nikdy nemohla poznat.
NEBO! Všechno bude jinak….
Martine, třeba ten příběh smeteš. Pomatení smyslů. Chyba. Epizoda, co nestojí za řeč. Třeba na mě zanevřeš. Třeba celou tu dokonalost našeho příběhu obalíš mými špatnými vlastnostmi. Částečně proto, aby se Ti lépe zapomínalo, částečně proto, že tomu tak skutečně bylo. Já, nedokonalá. Retušující své chyby ve Tvých očích. Ale pak to všechno praskne. Pak mě prohlédneš. A budeš rád, že k tomu došlo. Raději dřív než později.
A křehkost příběhu se rozplyne. Zbude jen kostra. Vykucháš přeslazené detaily, co na tom příběhu visely jako přebytečné girlandy. A ze všeho, co se stalo, zůstane jen věta, kterou jsi odbýval přílišné zvědavce.
Potkal jsem ji v knihkupectví.
Najednou se celá ta pohádka zredukuje v pouhou informaci. Fakt bez přízdob. Odkouzlení citů i společné minulosti. A pak mi ještě vtiskneš přívlastek. Jména jsou pro Tebe v těchto případech zbytečná. Obzvlášť v láskách, co ztroskotaly dřív, než by za něco stály.
Budu ta z knihkupectví. Nebo ta, co měla problém se sebou. Velké plány, mnoho slov, neschopnost konat. Ta, co vždy měla všechno, a tak pak nedokázala žít jako dospělý člověk. Na svůj účet, na svou zodpovědnost. Roztržitá, nerozhodná, nepraktická, sobecká.
Kým se ve Tvých očích, Martine, stanu?
A potom přejde i tohle málo. Založíš rodinu. Tvé dlaně budou hladit jinou. Zplodíš děti a po mně zůstane možná jen tenhle text, který zničíš, jako když mažeš fotky svých bývalých děvčat. Nač připomínat krachy?
Martine, zase mě to svírá. Někdy je ten strach ještě tísnivější, než se může zdát.
Martine, a co bude se mnou? Kde v tu dobu budu já?
Martine, já si ten příběh ponesu. Přeberu štafetu. Já. Od nyní strážce pokladu.
Žádné komentáře:
Okomentovat