Zavolej mi ještě někdy. V noci.

Prohlubuješ mé osamocení.
Právě Ty.
Ty jediný, který bys věděl, jak se mnou mluvit, abych se cítila v bezpečí...
Tak právě Ty proneseš nějaká dvě tři slova - dobře mířená. (Dobře myšlená.)

A pak zas mlčíš.

Je to jako ukázat vodu, abych si uvědomila svoji žízeň. 

A dál už nic.

Dál už Ti jde jen o doteky.

Ach...

Potřebuji s Tebou mluvit.

Ale Ty...

Striktně

odděluješ

věci

od

sebe.

Být s Tebou, to znamená být v zajetí Tvých silných paží.
- Beze slov.

Být spjatí nočními telefonními
 hovory, to jsou slova všude kolem mě.
- Jen chybí Tvé teplo.

Jsem neúplná.

A Ty tvrdíš, že Tě doplňuji...

/Něco tak krásného.

Dáváš mi hodnotu.

Až mě to bodne u srdce.

A pak rozbrečí./

Ale já...

Mám rozervanou integritu.

Hledám ji pokoutně po kouscích na místech, kde bych neměla.

Tak mluv se mnou.

Dej bokem erotiku.

Chci teď jen být vedle Tebe.
Koukat na Tvé ruce.

Holé břicho.

Záda.

Jen se dívat.

Mluvit.

Cítit, že mě máš prostě rád.
I nevinně.

Že mě máš rád
i na pohlazení ve vlasech.

Proč už si netroufáš na tuhle intimitu?

Tak mi řekni!

Proč už se mnou nikdo nechce mluvit?