O šlapce, žaluziích a přícházení

Vlak stál v Těšíně dost dlouho na to, abych zjistila, že mě vlastně dost dobře netěší hledět přes umatlané sklo. Přes pár šmouh výhled na sámošku a jednu šlapku s růžovou parukou. Nořila prsty do své lesklé kabelky tak dlouho, dokud nenašla cigaretu. Zapálila si a se svými vysoko posazenými prsy popocházela kolem obrubníku. Jaké míry může dosáhnout klišé, aby bylo ještě stále skutečností?

Vzpomněla jsem si, jak jsem se jednou v naprostém tichu pokoje někomu snažila dýchat do rytmu srdce. V tom pokoji byla tma a on měl od světel skrze žaluzie proužkovanou tvář.

A pak jsem o tom napsala povídku. Za moc nestála. Ale stejně jsem ji měla ráda. Jedna holka o ní řekla, že jí připomíná Ameriku. Snad prý nějaký pokoj v mrakodrapu. Zřejmě kvůli toho, že jsem o dotyčném psala jako o Charliem. Jenomže, má drahá, to jen proto, že mluví jako Bukowski.  

Včera měl svátek Bohouš. Jednou řekl, že není třeba někde nutně být. Prý stačí jen neustále přicházet. Potom mu přijela tramvaj. A tak jsem šla. Jen už si teď nevzpomínám kam.