Vlasy mi jdou cítit po jídlech z menzy. Nesnáším to. To už je
lepší, když jdou cítit alespoň po cigaretách. Menza není žádné rebelství. Pokud
si tam tedy zrovna neobjednáte tresku po egyptsku.
Ve středu jsem běžela na přednášku půlkou propršené Olomouce
jen v tílku. Se svetrem nad hlavou. V aule jsem pak hleděla na celé moře
promočených hlav a připadalo mi, jakoby ta voda způsobila naše absolutní
spříznění. A přednášející zrovna nábožně recitovala paragraf z obchodního
zákoníku.
Kamil mě pozval na oběd a po dlouhé době si se mnou povídal.
Mluvil o životopise, zaměstnání, platu a zodpovědnosti. A pak taky o všech těch
směšných inzerátech na "vysněné" pracovní pozice. O těch, kde i
skladník musí umět pět cizích jazyků včetně sanskrtu a staroslověnštiny, dodal.
A to mě nakonec rozesmálo. Do kafe si nalil své obvyklé dvě třetiny smetany a
postrčil ke mně půlku větrníku. A tak jsem věděla, že i když mluví tak vzdáleně,
všechno je ještě pořád takové, jaké bylo dřív. Zatím.
V noci jsem se probudila v půlce snu. Venku někdo opile křičel
pod okny. Vyšla jsem do tmavé předsíňky k záchodům a slyšela jsem z vedlejšího
pokoje opakování nějaké taiwanské věty pořád dokola. Přišlo mi to v tu chvíli
jako ten nejtísnivější okamžik. Zářivka nad záchodem problikávala a zase došel
toaletní papír. V odrazu zrcadla dvoje červené oči od nesundaných kontaktních
čoček a v brzkém dohlednu zazvonění budíku. A mně došlo, že pomalu začíná zase
podzim.
Žádné komentáře:
Okomentovat