Tramvaj je tramvaj je tramvaj

Od každého dne mě dělí  61 schodů ze čtvrtého patra a pak ještě tři k tomu do tramvaje - patnáctiminutové zpytování mysli a malé příběhy za orosenými skly. Ty jediné, o kterých stojí za to vyprávět. 

Přes okno tramvaje jsem nedávno viděla dva bezdomovce - muže a ženu choulící se na lavičce. Ženě bylo zle, a tak ji levou rukou hladil po vlasech. Pravou žádal o drobné kolemjdoucí slečnu. Odmítla. Nikdo jiný už kolem nich nešel.  A tak uchopil ženinu hlavu do dlaní a začal ji vášnivě líbat. Tramvaj zazvonila. To bylo všechno.

Jednou stála na tramvajové zastávce paní s kočárkem a pršelo ji do plastového tácku s hranolky. Tak je schovala k dítěti. Do peřinek.

Před několika dny  si v poloprázdné tramvaji sedl kluk na sedadlo přes uličku. Chvíli hleděl na můj profil, pak se naklonil a chtěl mi něco říct. Nevydržela jsem tíhu jeho nádechu a otočila jsem hlavu do okna. A pak zmizel za hradbou těl, která se vytvořila na další zastávce. A já cítila provinění za všechny své malé pošetilosti. Za všechny své pohledy, které se snažím ukrást a záhy nevím, co si s nimi počít.

Včera jsem na křižovatce z tramvaje zahlédla, že řidič vedle stojícího autobusu nemá na rukou, kterými bubnoval do koženky volantu, ostříhané nehty .

Charlie, dnes jsem si v tramvaji vzpomněla na všechny tvé bývalé výstupy, které v sobě měly emocí na tři telenovely. A když jsem vystoupila, potkala jsem tě v doprovodu tvé holky. Sotva jsi mě pozdravil a ve třetím patře na 42. schodě mi došlo, že nic už není taková legrace, jako byla dřív.

Tramvaj dojela na konečnou a poslední kapitola Woolfové mi vyšla až na pokoj. A já byla ráda. Rozhodla jsem se v něm doplout až k majáku a zemřít do jeho ticha. A tak jsem po posledním slově usnula. Pootevřeným oknem do pokoje prosvítal zbytek čtvrtečního slunce a šum listí mi ve spánku připomínal moře.