V právní
poradně tiše vzdychala kopírka. S každým výdechem jedna kopie. A za
zástěnou seděl starší pán. Chtěl se soudit s bývalou ženou o byt. S tou
nevděčnou. Dal ji v životě všechno. Vzal ji do Paříže, do Monaka, do
Berlína, do Vídně, do Londýna, do Budapešti, do Barcelony, do Říma, do Benátek,
do Athén, na Krétu, na Mallorku, do Los Angeles i do Piešťan a domů, domů ji
koupil sprchový kout.
Nedávno
jsem slyšela, že Buddha je někdy zobrazován ležící. To jakože umírá. Ale prý se
vždy tváří spokojeně, protože opouští kruh života. Umírá naposledy. Japonka v tramvaji
však plakala. Nad Nokií v tichém režimu. - Za vše může globalizace.
Z ampliónu
na nádraží se ozývá úzkostlivý hlas. Ve hře na Boha s efektní ozvěnou nás vyzývá,
ať dáme pozor. Na nástupišti dvě projede vlak. A přece, marná snaha. Pod
rychlíkem z Prahy dnes už stejně skončili dva lidé. Čtyřicet minut
zpoždění je však to jediné, co tu po nich zůstalo.
V prázdném
autobusu si pak vedle mě sedne muž. Pavel. Na levém předloktí má jizvu po proříznuté
žíle a doma sbírku pavouků. Má za sebou spoustu kilometrů a pár promile. Obojí
z Plzně. A prý věří na osud. Že se znovu setkáme. A věří na znamení. Že
potom už budeme jenom spolu...
Co
když zůstali pod tím vlakem podivně zaháknutí? Třeba to bylo znamení.
Žádné komentáře:
Okomentovat